Jezero Bled

 Už když jsem se minulý rok vracel z tohoto magického jezera, tak mi bylo jasné, že jsem tam byl poprvé a určitě ne naposledy. První výprava se z hlediska úlovků příliš nepovedla, ale atmosféra jezera mě naprosto pohltila.

 Termín otevření rezervací se blížil a já byl čím dál tím víc nervóznější, jestli to zase klapne. Hlavně jestli vyjde podobný termín jako loni. To jsme tam byli na konci října. Přišel den D a vše klaplo přesně tak, jak mělo a já mohl zase na konci října vyrazit, směr Bled a tentokrát i s celou rodinkou.

 Vzhledem k tomu, že jsme jeli celá rodina, příjezd jsme naplánovali o dva dny dřív, abychom si užili i společné chvíle a nějakou procházku kolem jezera. Na tento den jsem čekal více než poslední půl rok od zakoupení povolenky. Žádost o ruku jsem plánoval delší dobu, ale pořád né a né najít tu vhodnou příležitost. Když jsme se v lednu doma domluvili, že pojedeme na Bled všichni společně, hned mě napadlo, že břehy Bledu budou to pravé místo na tuto příležitost. Fotky na samospoušť mám zmáklé. Už zbývalo jen najít vhodné místo a žádost zamaskovat mezi rodinné focení. „ANO“ První milník výpravy splněn a teďkom už jen chytit toho vysněného kapra. Po procházce kolem jezera jsem se začal plně připravovat na nadcházející ráno. Poskládal jsem vozík, roztřídil věci, které budu na první den potřebovat a večer jsem dochystal návazce s rodinkou a lahví Prosseca.

 4:00 budík zvoní a já vstávám na první dobrou. Podle mě to netrvá ani 15 minut a já už tlačím naložený vozík směr jezero. Místo mám vytipované! To jsou nervy! K jezeru to mám asi 5 minut chůze, ale podle mě jsem tam byl tak za dvě. Míjím první místa a všechno volné, paráda! Míjím další a pořád nikdo, říkám si, že to není možné, to moje vytipované je jedno z posledních po cestě a bude plné. Není!

 Sedám si na lavičku a otvírám „vítěznou“ plzničku. Do začátku doby lovu je času dost. Téměř dvě hodiny. Užívám si ranní klid, pozoruju hladinu a pomalu vybaluju věci. Nějaká místa, kam poslat své montáže, jsem měl vytipované, takže jen klipuju na dané vzdálenosti. Každý prut do jiné hloubky, ať se mám od čeho odrazit. Odbila hodina „H“ a letí to tam. Na jeden klasika „krilleček“ a na druhý jsem pro tuto výpravu zvolil „Mikkiho“. Hrozně rád používám tygřák a právě tato kulička obsahuje velké množství moučky z tygřích ořechů a arašídový extrakt. Letělo to tam v balanckách menších průměrů, které jsem si už měsíc dopředu pořádně zalil liquidem, aby byly co nejatraktivnější. Teďkom už je vše na svém místě, začíná se rozednívat a nad vodou je mírný opar. Ranní výhled na ikonický kostelík s vršky zasněžených hor v pozadí, se jen tak neokouká. Je to jeden z nejkrásnějších výhledů, který jsem u vody zažil. Nasávám atmosféru a nervózně čekám na první pípanec. Ten přichází lehce po obědě a já mám v podběráku prvního bledského kapříka! „To byla rychlovka“, říkám si! Vyměním návazec a letí to zpět do stejného místa. Pořádně se rozprší a já se schovávám pod deštník. To je to pravé podzimní počasí! Déšť neustává a prší až do konce denní doby lovu. Bohužel dneska se už nic nestalo.

Druhý den je taktika jasná. Prut, který mi vyjel nechávám stejně. Druhý prut taky, aspoň do odpoledne a uvidím. Jen jsem přidal malou plovečku. Času mám dost, mám celkem 5 dní lovu. Nic se neděje. Po obědě zkouším svůj oblíbený tygřáček naložený v liquidu Mikki s kouskem popky. Netrvá to dlouho a ozývá se druhý prut. Bohužel zase prďola, ale kontakt je. Počasí je za mě ideální. Déšť střídá sluníčko a pořád dokola. Začíná se pomalu sešeřovat. Montáže leží na svých místech a já s napětím čekám, co přinese druhý večer. Těsně před devátou mě ze spánku budí zvuk příposlechu. Vyskakuju z křesílka a zvedám prut. Třepou se mi kolena jak blázen. Ale po chvilce poznávám, že to nebude ten kapr, pro kterého jsem přijel. Po krátké zdolávačce mám na břehu menšího lysečka. Rychlá fotka a zase zpět do vody. Zbývají mi dvě hodiny, to by mohlo ještě vyjet! Nevyjelo…

 Třetí ráno volím zase stejné místo, ale s rozdílem, že jedním prutem už budu prochytávat různá místa. Po levé straně mám velkou mělčinu. První zkouším hranu pod ní a kdyby se nic nedělo, pošlu to přímo nahoru. Den ubíhá, ale pruty mlčí. Tak si užíváme chvíle na břehu s holkama, které mě každý den chodí navštívit. Dneska to mám i s teplým obědem, díky! Pomalu se blíží večer, rychle zkontrolovat montáže, abych si byl jistý, že mám vše na 100%! Nic….třetí den celý hluchý. Zvažuju jak dál, jestli nezkusit jinou část jezera. Pár ryb jsem měl, ale pokaždé z jiného místa, na jinou návnadu, v jiný čas… Nic od čeho bych se odrazil.

Čtvrté ráno dávám nakonec šanci tomu stejnému místu. Zvažoval jsem změnu, ale večer jsem potkal kluky z Maďarska, kteří místa střídali několikrát, a i přesto byli úplně bez ryby. Jeden prut zase letí na místo, kde jsem už záběr udělal a druhý do neznáma. Začíná se rozednívat, a to je ta chvíle, kdy nejraději běhám po břehu s foťákem. Kostelík v ranním oparu mám už vyfocený snad 100x, ale stejně to fotím každé ráno znova. Těchto fotek není nikdy dost! Zrovna ve chvíli, kdy jsem až po prsa zabroděný ve vodě a natáčím, slyším lehký pípanec… To je zase adrenalin… Chvíli to trvá, než se vymotám ven z vody, ale kapr si pořád bere! Dobíhám k prutu, pořád si bere! Tak snad už to bude on! Zase menší šupík. Mám celý den před sebou. Prut posílám zpět. Zkouším plovku, tygřák, balancku, s těstem nebo bez, ale pořád to nemůžu rozklíčovat. Takto probíhá bohužel celý den a do konce doby lovu se už zase nic neděje.

Mám před sebou poslední den a já se rozhodl zkusit jiné místo. Posunul jsem se zhruba o 400 metrů. Na novém místě se dostanu na větší hloubky. Jeden jsem se rozhodl poslat rovnou pod první hranu a druhý zhruba o 30 metrů dál. S montážema jsem nic nevymýšlel. Téměř vždy chytám „déčko“ na kombinovaném návazci z hrubého fluokarbonu. Jediné rozdíly dělám v háčku. Na větší nástrahy používám kurv-shank a na tygřák nebo plovky jsem si v poslední době oblíbil long-shank. Návnady byly jasné, balancka, půlka plovečky a kousek těsta čerstvě umíchaného z powderu a játrového liquidu. Na jeden krill + pepř/kaviár, druhý mikki. Pruty mlčí, a tak si poslední den na břehu Bledu užívám s partou Čechů, kteří chytali o kousek dál. Svítí sluníčko a všude panuje dobrá nálada. K večeru za mnou dorazí holky a dáváme si společnou večeři u vody. Místní pizzu. Pomalu se blíží poslední večer. Montáže nechám na svých místech, jsem si jistý, že tam leží dobře! Čím blíž je konec, tím rychleji čas ubíhá. Naštěstí se v noci posunul a díky tomu máme dnes o hodinu dýl. Včera už bych pruty pomalu vytahoval, ale dneska mám ještě hodinu. Najednou se rozjíždí jeden prut. Pomalá, plynulá, nezastavující jízda. Opatrně přizvedávám prut a hned cítím, že o prďolu se nejedná. Jak dlouho se přetahujeme, to popravdě netuším. Jsem v takové euforii a nemám absolutně pojem o čase. V tu chvíli, kdy ho poprvé zahlédnu, nervozita podstatně stoupá. To už musí dobře dopadnout! Opatrně, kousek po kousku, ho dostávám blíž a blíž. Hlavně pozor na potopený strom vpravo… JO! JE TO TAM! Stojím na břehu, s přiblblým úsměvem a nevěřícně se dívám do podběráku… TO JE ON! Jeden z místních nádherných lysců, kvůli kterému jsem přijel, se převaluje v mém podběráku!

Teď už nikam nespěchám. Jindy bych to tam rovnou poslal zpět, teď mi to ani nedochází… Kapra nechávám u břehu a rychle chystám fotoplácek. Proběhne pár fotek, krátké video a tento krasavec si to může namířit zpět do svého domova. Já si na břehu užívám poslední minuty s nepopsatelným pocitem štěstí. Pět dnů jsem se v tom plácal a pak hodinku před koncem se stane toto! Nevěřím! Užívám a jsem za to nesmírně vděčný!

Poslední den ráno jen rychlá snídaně a balení. Mokré věci mi to trošku komplikují, ale lepší než balit ten podběrák a podložku suchou! Věcí je opravdu hodně, ale nakonec se vše vleze a my můžeme vyrazit směr domov se zastávkou na soutěsku Vintgar, která je jen pár kilometrů od jezera. Děkuju

P.S. Letos to zase klaplo a na podzim vyrážíme potřetí!